Peloponéská válka
Poleoponézka válka mezi Athénami vedeným námořním spolkem a peloponéským spolkem, jehož vedoucím státem byla Sparta, probíhala v letech 431 př. n. l. až 404 př. n. l., byla přerušena několika příměřími a skončila vítězstvím Sparty. Tato válka znamenala ukončení vrcholného období Athén a athénské demokracie a trvale otřásla celým Řeckem. Války se zúčastnily všechny řecké městské státy (poleis) a válečné události zasáhly bezmála celý řecký svět. Moderní badatelé označují proto tento konflikt jako „antickou světovou válku“.
Stejně významná jako pro další vývoj antického Řecka byla tato válka také pro rozvoj samotného dějepisectví. Neboť to byla první událost v dějinách lidstva, která byla odborně a historicky zdokumentována prostřednictvím díla řeckého historika Thúkydida „Dějiny peloponéské války“. Průběh válečného konfliktu je v tomto díle popsán až do zimy roku 411 př. n. l. Thúkydidés analyzoval příčiny a pozadí konfliktu způsobem, který se stal vzorem pozdější evropské historiografii. Zbylou část války (po roce 411 př. n. l.) zachytil později Xenofón ve svém díle „Řecké dějiny“. Pojem peloponéská válka je až pozdějšího původu. Thúkydidés ve svém díle nazýval tento konflikt válkou mezi Peloponésany a Athéňany.
Počáteční situace a „první peloponéská válka“
Athénský námořní spolek, původně dobrovolné, obranné seskupení svobodných řeckých států, který vznikl po skončení řecko-perských válek, se postupem doby stal mocenským a donucovacím nástrojem Athén a sloužil pouze k vybudování a uchování athénské hegemonie v oblasti Egejského moře
V Athénách byly postaveny tzv. „dlouhé zdi,,, jenž spojovaly město s jeho přístavem Pireem, a činily tak obec imunní proti útokům z pevniny.
Peloponéský spolek pod vedením Sparty však představoval efektivní protiváhu k athénské rozpínavosti. Konflikt mezi Athénami a Spartou v letech 457 až 446/445 př. n. l.vyvolaný přechodem Megary na stranu Athén je často považován za předehru „velké války“.
Bezprostřední příčinou této tzv. „první peloponéské války“ bylo spojenectví Théb, severního souseda Athén, se Spartou, namířené proti Fókidě, spojenci Athén. Když Sparťané krátce na to vyslali své vojsko do Boiótie, postavily se jim Athény na odpor. V bitvě u Tanagry však byly Spartou poraženy. Jen dva měsíce poté ale Athéňané zvítězili nad Thébany v bitvě u Oinofyty a na příštích deset let se staly dominující mocí ve středním Řecku. Když se však někteří členové námořního spolku pokusili od Athén odpadnout, byli Athéňané nuceni uznat autonomii Boiótie a válka v roce 445 př. n. l. skončila patem. Samotná Megara opět změnila strany a vrátila se zpět do spartského tábora. Zdálo se, že bylo dosaženo vzájemné rovnováhy sil, neboť v mírové smlouvě uzavřené na třicet let bylo dohodnuto, že stávající spojenecký systém má být zachován a v případě sporu má být povolán rozhodčí soud. Úmyslně však nebyl brán ohled na vztahy k neutrálním poleis, což se mělo později ukázat jako osudová chyba.
Síla soupeřů
Podobně jako bylo odlišné geografické zaměření soupeřících stran, lišily se i jejich předpoklady k vedení války. Námořní spolek sestával především z egejských ostrovů a významných přístavních měst, jejichž síla logicky spočívala v námořnictvu. Athény měly postavení největší námořní moci, což vyplývalo jak z počtu athénských triér, tak z athénského velení námořnímu spolku. Předností triér byla jejich jednoduchá výroba. Nevýhoda spočívala v tom, že se naprosto nehodily pro plavbu na otevřeném moři. Při prvním příznaku špatného počasí museli námořníci ihned vyhledat kotviště. K zakotvení triérám postačoval mořský břeh, nicméně pobřeží Egejského moře bylo značně skalnaté. Vhodná kotviště se proto vyskytovala velmi zřídka a často byla osídlená. Přístavy byly proto pro Athény důležité jak z ekonomického tak vojenského hlediska.
Spartská aliance se naproti tomu skládala z řeckých obcí Peloponésu a středního Řecka (s výjimkou strategicky důležitého města Korint). Hlavní sílu Sparty a jejich spojenců proto představovalo vojsko složené z hoplítů. Nepřímou výhodou v případném konfliktu disponovaly Athény, poněvadž měly značné finanční rezervy tvořené příspěvky členů námořního spolku.
Kulturní a ideologická charakteristika válčících stran Athény, které byly v této době na vrcholu svého kulturního rozkvětu („periklovské zlaté období“, stavba Parthenónu a Propylají), měly demokratické zřízení, třebaže se nejednalo o demokracii v dnešním smyslu. Vládní forma Sparty byla naproti tomu určitou kombinací monarchie a oligarchie. Stejné státní zřízení jako vedoucí města měly i ostatní obce v příslušných spolcích. Význam tohoto ideologického rozporu jasně podtrhovala skutečnost, že Sparta po skončení války nastolila v poražených Athénách oligarchii.
Zároveň ale existovala z dnešního pohledu paradoxně působící situace, kdy demokratické Athény podporovaly útlak o nezávislost usilujících poleis, zatímco Sparta, která demokracii odmítala, hrála roli obránce svobody Řecka a současně brutálně potlačovala část vlastního obyvatelstva – héloty.
Na cestě k válce
Bezprostředních podnětů k válce bylo několik. Klíčovou roli zřejmě sehrál Korint, který si nezávisle na obou velkých spolcích snažil udržet vlastní hegemonii v Ambrakijském zálivu¨¨. Když si během občanské války v Epidamnu demokratická strana zavolala na pomoc Korint a aristokracie dřívější korintskou kolonii Kerkýru, vznikla mezi Korintem a Kerkýrou válka o dominanci v oblasti Jónského moře. Po počátečních porážkách vystrojili Korinťané velkou flotilu, čímž však ohrožovali status Athén největší námořní mocnosti. Athény proto v létě roku 433 př. n. ¨l. vytvořily obranné spojenectví (epimachia¨) s Kerkýrou. Korint to ale považoval za porušení míru z roku 446 př. n. l. a obrátil se na Spartu.
Současně athénské lidové shromáždění schválilo kvůli určitému sporu s Megarou, s níž byly Athény znepřáteleny již od konce první peloponéské války, usnesení o námořní blokádě jejích přístavů. Megara jako člen peloponéského spolku požádala Spartu o pomoc. Toto athénské rozhodnutí je považováno za klíčový podnět k válce, neboť Sparta nemohla nechat svého spojence padnout, čímž jí byla válka v podstatě vnucena. Tento čin rozděloval již současníky. Například Aristofanés se domníval, že Periklés tím chtěl odpoutat pozornost od vnitřních problémů Athén.
Třetí závažný spor se rozvinul v Poteidaii na poloostrově Chalkidiké. Poteidaia sice byla členem námořního spolku, přesto ale udržovala dobré vztahy se svým mateřským městem Korintem. Když Athény vyzvaly Poteidaiu, aby vypověděla korintské úředníky a zbourala svá přístavní opevnění, vystoupila Poteidaia z námořního spolku. Navzdory korintské podpoře však Athéňané Poteidaiu brzy oblehli.
Tyto spory byly však jen záminkami, nikoliv samotnými příčinami války. Tento rozdíl zdůrazňoval již Thúkydidés. Za skutečný důvod války pokládal strach Sparťanů ze vzrůstající moci Athén. Podle jeho mínění byl konflikt víceméně nevyhnutelný.
V létě roku 432 př. n. l. vyzývali nespokojení členové peloponéského spolku Spartu, aby zasáhla. Král Archidámos II nabádal k nalezení rozumného řešení, jeho snaha však neuspěla, poté co jednání s Athénami nepřinesla žádný výsledek. Athény byly nejprve prohlášeny za narušitele míru uzavřeného v roce 446 př. n. l., načež následovalo formální vyhlášení války. Současně také Periklés přesvědčoval v Athénách lidové shromáždění o nutnosti zahájení války. Nakonec Periklova ochota podstoupit riziko válečného konfliktu a spartská obava z toho, že jeden nebo více spojenců vystoupí z peloponéského spolku, byly těmi hlavními příčinami války.
Zda vina za rozpoutání války ležela na straně Athén nebo na straně Sparty není dodnes jasné. Jisté je, že kvůli stupňující se atmosféře politické nejistoty a agresivní mocenské politiky existovala na obou stranách veliká touha po válce. Srdce většiny Helénů byla na straně Sparty, která vystupovala jako osvoboditel Helénů. Naopak vůči Athénám pociťovali Helénové veskrze nenávist. Jedni kvůli své touze zbavit se athénského jha a druzí ze strachu před ujařmením.
Vlastní válečné akce zahájili spartští spojenci, Thébané, útokem na Plataje počátkem roku 431 př. n. l.
